30. O pokání
Tešúvá (תְּשׁוּבָה)
Člověk, jako rozumná bytost a stvoření zodpovědné za své činy, musí neustále zvažovat své jednání a zamýšlet se nad ním. Pokud někdy dojde k tomu, že člověk odpadne od pravé víry, má možnost svojí chybu odčinit. Cestou odčinění je pokání Tešúvá (תְּשׁוּבָה), tj. uvědomění si a přiznání chyby. Ale přiznání jedné chyby není dostatečné, člověk musí usilovat o nápravu svého celkového chování – činit pokání před Bohem za způsobené zlo, nespravedlnost nebo škodu pomocí modliteb a pomocí dobrého chování a dobrých činů. Písmo Svaté nám říká, že člověku, který se upřímně kaje, Bůh milostivě odpustí kapárá (כַּפָּרָה) a dřívější hříchy mu nepřipomíná.
To dokazují i následující pasáže Písma Svatého:
Když se však svévolník odvrátí od své zvůle, jíž se dopouštěl, a jedná podle práva a spravedlnosti, zachová svou duši při životě. Prohlédl totiž a odvrátil se ode všech svých nevěrností, jichž se dopouštěl; jistě bude žít, nezemře. (Eze 18:27-28)
Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Věčnému, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho.(Iz 55:7)
Jdi a provolej směrem k severu tato slova: Navrať se, izraelská odpadlice, je výrok Věčného, já se na vás neosopím, neboť jsem milosrdný, je výrok Věčného, nechovám hněv navěky. (Jer 3:12)
Milosrdenstvím a věrností se usmiřuje provinění a bázeň před Věčným odvrací od zlého.(Př 16:6)
Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování. (Př 28:13)